„Mezičas…
…prostor mezi smrtí a narozením…prázdnota, ticho, bezčasí…“
Vládu stále drží archetyp Stařeny a Živel Vzduchu.
Jako většina pohanských svátků, ani tento se neslavil jen ten jeden konkrétní den, ale šlo o celé období.
Toto období začíná den před Slunovratem, 20.12., a tato noc se nazývá Matka noc, poněvadž dává život novému Slunci. Oslavy pokračují dalších 12 nocí.
Po dobu dvanácti dnů od zimního slunovratu se nesmělo válčit ani obchodovat, či vykonávat těžkou práci. Bylo to posvátné období lásky, klidu a míru, které je třeba respektovat.
Těchto 12 dnů a nocí může symbolizovat 12 následujících kalendářních měsíců.
Ale hlavně jakoby samy o sobě symbolizovaly poselství celého období – jsou to totiž noci a dny, které tak trochu poletují ve vzduchoprázdnu – tedy mezi lunárním a solárním kalendářem.
Nastává mezera v čase.
Lunární kalendář je nejstarší na Zemi. Lunární rok, jehož měsíce mají přibližně 28 dní, trvá 354 dnů. Do 365 dní slunečního roku zbývá 11 -12 nocí, které jsou „mimo čas“ a jsou považovány za mystické a magické.
Toto období kola roku přináší esenci klidu, ticha, prostoru. Symbolizuje novolunní. Období prázdnoty. Prostor mezi nádechem a výdechem. Nocí a ránem. Smrtí a znovuzrozením. Prostor, kde sídlí duše našich předků. Kde odpočívají a připravují se další cestu. Pozastavené ve vzduchoprázdnu čerpají moudrost a klid tohoto tichého místa. Bezčasí.
I příroda nám toto poselství ukazuje. Vodní plochy se lesknou v ledovém kabátku. Země odpočívá pod sněhovou pokrývkou. Naprosto nehybná. Nečeká na jaro.
Prostě je JE.
Stejně jako o Samhainu věděla, že bez smrti není znovuzrození. Teď ví, že bez zastavení není z čeho pokračovat dál.
Ví, že je třeba jen BÝT.
Že to samo o sobě stačí k načerpání sil, inspirace i chuti do další cesty.
V tomto magickém čase vzduchoprázdna, podle mnoha starých mýtů vznikl celý svět a vše v něm. Ze prázdnoty vznikl Vesmír i Země.
Stačí se jen trochu naladit na tuto moudrost přírody a objevíme stejnou schopnost i v nás samých.
Tyto dny a noci jsou přímo stvořené k tomu, aby nás zavedly do samého středu, do ticha, klidu. K zastavení a spočinutí v prázdnotě.
Nebesa jsou otevřená!
Vzniká trhlina mezi světy, a závoje mezi přítomností, budoucností a minulostí se rozestupují. Svět je ponořen do tmy a duše se ve tmě stává jasnozřivější.
Je ideální čas na hlubokou meditaci a věštby, propojování s vyššími sférami a duchovními průvodci.
Doba vhodná k léčení svého rodu, svého života, svých nefunkčních vzorců a zbytků emocí a křivd, které v sobě nosíme. K nápravě toho, co se v předchozích obdobích nepovedlo.
Je to doba tvorby záměrů . Ideální pro ponoření se ke své duši. Ke svým nejhlubším snům a touhám. K vysílání motliteb, k tvoření yanter a plánů.
Je to doba jasnějšího náhledu. Pokud se opravdu zastavíme a ztišíme, jsme schopni jasněji vnímat širší souvislosti svých činů i myšlenek. Vidíme jasněji co pro nás má ještě užitek a co už je lepší opustit.
Je to doba, kdy každý z nás usilovně hledá Světlo. A není divu. My to totiž máme zapsané v kostech. Víme, že Světlo se již rodí. A nejen to duchovní Světlo, na které máme možnost se napojit, pokud se nenecháme strhnout tím kolotočem vnějšího světa. Ale přichází i to viditelné světlo!
Slunovrat je nejdelší noc roku. Temné období končí. Od teď již bude světla přibývat.
Pohané tuto noc slavili jako narození Boha Slunce. Nebo jako noc, kdy se vrací Bohyně, která na Samhain odešla do podsvětí. Bohyně, poroste během dalších dní společně se Sluncem. Budou nabírat síly a v období Beltinu se spojí v posvátném milování, které přinese úrodu a hojnost.
Pro naše předky bylo toto období velmi důležitým bodem. Přežili nejtemnější období roku. Zimní měsíce je jěště čekali a zásobami se pořád muselo šetřit, ale příslib nového začátku už byl jasný.
Zrodilo se Slunce, které Zemi znovu oplodní!
A tak se slavilo!
Příbytky se rituálně uklízely a vykuřovaly šalvějí, kadidlem či levandulí. Vytvářelo se tak místo pro to nové, co má přijít.
Domovy se také zdobily jmelím – obzvláště jmelí z posvátného dubu mělo lidem zaručit štěstí po celý rok. Jmelí bylo považováno za symbol života a používalo se jako ochranný talisman.
Bylinky se pokládaly i před domy na prahy, aby dobrý duch viděl, že zde je otevřeno a mohl se přijít schovat před mrazem.
Používal se také česnek, který měl naopak chránit před zlými silami. Kromě toho se věřilo, že tam, kde probíhají oslavy, kde panuje přátelství, bujarost a veselí, nemůže škodit žádná nedobrá síla.
Byl to tedy i čas propojování se v rodinném kruhu. Země spala, a tak většinu běžných prací nebylo možné vykonávat, zbýval čas na rodinný krb. Byla to doba vyprávění příběhů a společné radosti. Jako symbol toho, že i při nejtemnější noci je možné se radovat si lidé dávaly drobné dárky.
Rituálně se zhasínal starý oheň, a zažehával se nový. Jako připomínka nově zrozeného Slunce, které vždy znovu vyjde, i v té nejtemější noci kola roku. Jako symbol toho, že jiskřičku světla, plamínek naděje můžeme nalézt v každé situaci.
Zdobilo se také yule poleno. Byl to kus čerstvě uřezaného dřeva, které se ovázalo zelenými větvičkami a stuhami, požehnalo se mu pivem nebo svařeným vínem, a poté se slavnostně přidalo do domácího ohně. Poleno mělo zajistit dostatek světla a tepla po celou zimu. Část zbylého popela si přimíchali lidé do jídla jako požehnání, část dali hospodářským zvířatům a část si uschovali, aby ochraňovala jejich obydlí.
Stará tradice také říká, že vhodíme-li větvičku cesmíny do ohně, ve kterém hoří slunovratové poleno, pak všechny naše problémy a bolesti nasbírané z celého tohoto roku zmizí pryč.
Staří pohané si na ochranu a na počest božstev přinášeli domů živé stromky, které zdobili zvonečky, jablky a dárky pro duchy. Tím přinesli domů také ducha stromu, zvonky mu dávali proto, aby o sebě bytost mohla dát vědět. Na vrchol stromu se dával ochranný symbol pěticípé hvězdy – pentagramu. Stále zelené, neopadávající jehličí předtavovalo věčný život.
Tomuto období byla ale zasvěcena také jabloň, strom nesmrtelnosti. V jablku je totiž také ukryt pentagram, který značí ochranu a věčný život.
Jablko se používalo i k věštění. Pokud se při krájení pentagram objevil, tedy jádřinec byl ve tvaru hvězdičky, znamenalo to plodnost, radost a štěstí.
Dále se louskaly ořechy. Zdravé jádro znamenalo hojnost a z jejich skořápek se pouštěly lodičky. Když lodička zůstala např. u břehu, znamenalo to, že toho, kdo jí vypustil, v příštím roce nečekají žádné významné změny, komu vydrží lodička plout nejdéle a nepotopí se, toho čeká dlouhý a šťastný život.
Svobodné dívky mohly ve studni uvidět obraz svého budoucího ženicha. V pozdějších dobách se odlévalo olovo a z něj se věštil další osud.
Věštění bylo určitě spjato s oslavami v různých dobách i kulturách, protože v tomto období je, i díky dlouhotrvající tmě, mysl otevřena jemnohmotým vjemům. Světy jsou propojené a otevřené. Věřilo se, že je možné uvidět hlouběji.
Protože hranice mezi světy se ztenčuje, duše mrtvých se mohou svobodně pohybovat po světě. A tak se při rituálních oslavách prostíralo i pro ně. Věřilo se, že mohou přisednout k sváteční večeři v podobě zbloudilých pocestných.
Ovšem na svět se mohly dostat i zlí duchové, různé stíny a běsy.
Jeden z nejstarších zvyků, který přetrval až dodnes v podobě koledy, bylo setkání lidí s běsy. Mladí muži se přestrojili za zvířata nebo si navlékli různé strašidelné masky na obličej, vyrobené z kůry, dřeva nebo kůže. Jejich smyslem bylo zahnat zlé síly a ochránit před nimi ostatní lidi.
Proto se také zapalovaly velké posvátné ohně. Ty nejen zahřály, ale také ochránily před nebezpečnými silami.
Tento svátek jako většina ostatních pohanských svátků byl tak silně zakořeněn, že bylo naprosto nemožné ho vytlačit. A tak církev jen trochu posunula data a poupravila obsah příběhu. Velké ohně přesunula pod střechy v podobě svíček a světýlek na vánočních stromcích a místo příběhu o zrození Slunce či Bohyně použila příběh o svatém novorozeněti.
A mnohem později jsme zase začali vyprávět jiný příběh, příběh o čekání na Ježíška v přecpaných obchodních domech, příběh o nutném úklidu, naprosto zbaveném své rituálnosti a posvátné očisty. Příběh stresu, konzumu, přetvářky na vánočních večírcích. Příběh naprosto zbavený jakéhokoli duchovního významu tohotu svátku.
Bez ohledu na náboženství, které je neám nejsympatičější, zkusme se vrátit k těm nejstarším příběhům. Třeba o tom, že vše na světě se rodí z prázdna. Zimní slunovrat, je právě takovým časem prázdna. Mezičasem, ve kterém je možné se spojit s těmi nejhlubšími a nejniternějšími částmi nás samých.
Pojďme tento mezičas využít právě k tomuto propojení.
Se sebou samými.
S intuicíí a moudrostí.
Se Zemí.
S Vesmírem.
Pojďme poslechnout přání našeho těla a odpočívejme stejně jako to dělali naši předkové, jako to dělá příroda.
Pojďme se propojit s živlem Vzduchu a kvalitami, které přináší – tichem a klidem. Prázdnotou a nadhledem. Pojďme z tohoto nadhledu zhodnostit starý rok a potom najít svůj střed – místo, kde cítíme naprostý klid a ztišení.
Místo, kde můžeme plynout, snít, meditovat, odpočívat, propojovat se se svými vizemi a vysílat svá přání.
Místo, kde můžeme jen BÝT.
Meluzína
Meluzína je královna severu.
Matka Vzduchu – jí náleží svěží vánky během letních dnů stejně jako tuhé zimní větry a sněhové bouře.
Oděná do bílých šatů prošívaných stříbrnými nitěmi. Bílé vlasy vlající vzduchem, oči plné prastaré hluboké moudrosti a lásky.
Přichází z míst, kde se zastavil čas. Kde je jen nekonečný prostor.
Propojuje nás s dávnými předky.
Přináší moudrost z dob ledu, kdy ji první lidé vyobrazovaly v kamenných a kostěných soškách jako nejstarší Bohyni.
Prastarou ženu, jejíž moudrost a sílu máme všichni ve svých kostech.
Je Matkou prázdnoty z níž vzniká vše živé. Matkou věštění, inspirace, intuice.
Pod jejím dohledem se měníme, rosteme, a seznamujeme se sami se sebou.
Voláme jí když potřebujeme podporu k utišení a ponoření se do sebe, nalezení odpovědí na své otázky.
Když potřebujeme moudrost, nadhled, trpělivost.
Tak jako semínka, která trpělivě čekají v zemi na klíčení, tak i v nás má možnost něco vzklíčit, jen pokud se propojíme s kvalitami Meluzíny a dokážeme se zklidnit a trpělivě naslouchat odpovědím, které přicházejí z hlubin ticha a prázdna.
A nakonec ještě zajímavost o původu jejího jména, kterou jsem se učila kdysi na výcviku kněžek od svých průvodkyň a která je uvedena i na stránkách KněžkaBohyně.cz:
„Jméno Meluzína pochází z francouzských pověstí O Meluzíně, ve dne ženě, v noci mořské panně, která se v okamžiku, kdy její manžel porušil slib a překvapil ji v její tajné podobě proměnila ve vzdušnou bytost, bílou paní, která poletovala vzduchem, kvílela v komíně a věštila klíčové události svého rodu.
Meluzína je mýtickou zakladatelkou rodu Lucemburků. Jméno Meluzína vzniklo z mere de Lusignan (matka Lusignanu): pramatka hraběcího rodu de Lusignan, odkud pocházejí i Lucemburkové.
Tato pověst se dostala do Čech a spojila se s pověstmi o vzdušné bytosti Větrnici, ženě v bílem, která létala ve větru, proháněla se v zimě v křovinách a na hřbitově a zpívala v komínech.
Přinášela také věštby a varování.
Starým zvykem bylo, že se o Štědrém večeru v Čechách házela do vzduchu hrst mouky, jako dar pro Meluzínu, aby se utišila.“
autor: Blanka Libichová
Pomůžu Ti očistit MINULOST, naučím Tě naplno prožít PŘÍTOMNOST, tak abys tvořila BUDOUCNOST svých snů.
– Kvantové čištění
– Přechodové rituály
– Individuální konzultace
– Online kurzy
– Ženské kruhy
Zajímá a baví vás práce na osobním rozvoji?
Chcete žít svůj život v lehkosti?
Nechte se informovat přímo do vaší mailové schránky.
Pokud cítíte, že potřebujete osobní podporu,
vyberte si z žen z našeho katalogu,
nebo mi napište na podpora@katalogp.cz,
probereme vaší situaci, a vymyslíme spolu
která z forem podpory pro vás bude v tuto chvíli nejlepší.
